Madona s rouškem

Tolik dní jenom na pozorování! Málem jsem vykřikla radostí. Každou možnou chvilku jsem tam běžela – po ranních chválách, po mši, přede mší… a dívala se. Ani jedno Zdrávas, ani jedno Maria. Jen čiré vytržení.
A z každého takového setkání jsem si vždycky odnášela nový objev, korálek do pokladničky. Nejprve ten vír pohybu. Plynulost a zároveň stupňovitost – oči se odráží od špičky boty ke kolenu, od kolene k dítěti, od dítěte k rameni až ke kadeřím a dál, výš… Marie – dítě, Marie – dítě, houpavý pohled konejší dramatickou vyosenost její postavy.
 Pak to bylo dítě – ručičky rozpřažené tak, jak by to žádné z dětí neudělalo. Nožičky… a tehdy jsem vydechla v užaslém údivu – nožky přes sebe jako dospělý Kristus na kříži, ruce rozepjaté stejně tak! I ten hrudní koš napnutý k prasknutí. A buclatou tvářičku v podivném vykroucení podepírá dlaň jeho Matky – snad aby zabránila poklesnutí hlavy jejího Syna zpátky, tak, jak ji má mrtvý Kristus na kříži.
 Třetí objev byl nejcennější: pozvednutá rouška nad Mariiným pravým uchem. Může mít tisíc rozumných důvodů a výkladů vycházejících ze symboliky ucha. Ale ty v mém vytržení vůbec neměly šanci. Pro mě to byla rouška iracionálně, laškovně – až dráždivě – zvednutá nad ženským ouškem. V tomto místě se spojovala veškerá spanilost, přitažlivost a líbeznost Mariina ženství. Hrádecká Panna Maria je Madonou s rouškem.
 Pak oči. Pravé míří k nebi, levým sleduje svého Syna. Ale váček od nevyspání má pod tím pravým, tedy snad modlitby více než křik dítěte ji budí ze spánku? Nebo v té naléhavosti prostě jenom není rozdíl?
 Jedna chvíle patřila také trojlístku roušky nad Mariinou levou zakrytou dlaní. Tak pečlivě urovnaný detail, jako čerstvě povlečený polštář od maminky.
 Poté přišlo setkání s oblaky. Tvořila je nadýchaná látka omotaná kolem levé paže Marie. Z ukřižovaného dítěte se díky ní stal vítězný Kristus. Z bezbranně přibitých paží otevřená náruč. Ze smrti život.
 Vždycky jsem spěchala co nejblíže k nim, měla jsem za to, že tak lépe uvidím. Až jednou, zpovzdálí lavice, jsem spatřila to nejzářivější z celé sochy – zlatý proužek kolem jejího pasu. Půlil ji vedví, obtáčel boky jako snubní prsten nevěstin prst a zároveň jako pupeční šňůra vedl k bříšku dítěte, životodárná zlatá stezka mezi dítětem a matkou.
 To všechno jsem mohla vidět.
Pak přišel Andrzej, stoupl si do slunce a zeptal se: „Co píšeš?“ „O té sošce“, kývla jsem směrem ke kostelu. „A proč?“ „Jen tak.“ „Dáš to někomu přečíst?“ „Ještě nevím.“ A pak řekl: „Já ji vždycky poslouchám, co říká“. „Můžu taky?“ „Jo, o tři čtvrtě na pět, v kostele.“
Položila jsem ucho k jejím ústům. Otázka, jestli něco opravdu uslyším, se rozplynula v tichu. Ticho, které znělo. Ticho jediného tónu – hlubokého, táhnoucího se přes celé věky, ohromujícího. „Tohle je nejhezčí místo z celé sochy“, ukázala jsem Andrzejovi prstem na odkrytou roušku. „Všechny místa jsou krásné“, řekl on. „Ale některé obzvlášť“, dodal.
Panna Maria Hrádecká s rouškem na mě promluvila tichem. Ten den jsem před ní klečela se zavřenýma očima, šťastná, že v sobě můžu nechat to ticho znít.
Spíše než nejkrásnějším, je poodkrytá rouška jejím nejtišším místem…

ZAVŘÍT